V případě Kroměříž intecrosse challenge by postačilo uvést omílaný frazém: „Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře,“ čímž by mohl popis této z počátku fantaskní představy dvou sotva plnoletých pohůnků skončit. Vynasnažím se však být poněkud obsáhlejší a vrátím se s příběhem na úplný začátek.

Je podzim. Rok 2011. Na světě snad není nic, co by lehce ponuré kroměřížské autobusové nádraží vytrhlo z klidné páteční letargie. Snášející se šero dopadá na okolní budovy a z nedalekého koryta Moravy je cítit závan vlahého vzduchu. Je evidentní, že se blíží zima a s ní interkrosová část sezóny.

Otáčím se na analogové hodiny, které pamatují víc než já, abych zjistil, kolik minut nám zbývá do, jak je zvykem, strastiplné zkušenosti spojené s pokusem o nasoukaní se do již tak přeplněného linkového autobusu, když v tom se do nekonečného ticha vloží svým rozhořčeným hlasem Aleš: „To cestování mě na tom sportu vážně sere.“ V duchu souhlasím a přecházím toto hluboké sdělení bez povšimnutí.

Postupem večera se však ukazuje, že zmíněné z rozhořčení pramenící afektované sdělení v mé hlavě rezonuje čím dál víc. Co když Aleš není sám, koho to cestování vážně sere ?

Přemýšlím, jak by bylo možné zprostředkovat hráčům komplexní lakrosový zážitek bez nutnosti cestování a výrazného časového zatížení. Udělám rychlý research. K mé nelibosti se ukazuje, že teleport zatím stále nikdo krom Willyho Wonky nevynalezl, z čehož vyplývá jediná potenciální možnost, uspořádat celou soutěž v Kroměříži a blízkém okolí.

Tu noc se namísto spánku pověnuji vytvoření provizorního loga a sepsání kódu stránky, na níž by mohla proběhnout registrace eventuálních zájemců. V té chvíli však ani zbla nevěřím, že by celý plán někdy nabyl reálných obrysů.

Další den prezentuji projekt vedení klubu a širší veřejnosti. Salva souhlasných ba dokonce snad až přímo nadšených reakcí s sebou nese solidní motivaci. Do celé věci přichází Aleš s možností ekonomické podpory od sponzorů, Muskwa (Jan Hanák pozn. red.) s možností zamluvení tělocvičny na ZŠ Slovan (kde KICh nakonec nachází s výjimkou jednoho kola celosezónní azyl) a Pavel Gorčík s nabídkou poskytnutí Škody Feličity pro potřeby převozu věcí. Celou věc podporuji několika bannery na Facebooku a během pár dní se číslo registrovaných hráčů a hráček ustálí na neuvěřitelných osmadvaceti.

Slovo dá slovo a hlas lidu vybere své vyvolené. Do rolí GMs jednotlivých týmů se po hlavě vrhá čtveřice statečných. Martin Rokos s týmem s příznačným názvem Divoky, Pavel Gorčík inspirujíc se legendární washingtonskou hokejovou frančízou Capitals, Marek Řihák s týmem Lax party, kterýžto spojuje filozofie lax a párty (nezáměrný absolutní rým) a já (Josef Procházka) s názvem čerpajíc z kroměřížské historie s týmem IC Bishops.

První až páté kolo draftu probíhá jednoho pitoreskního podvečera po tréninku. Každý si vybírá jak své stabilní, tak participující hráče. Papírové předpoklady dominantního GM potvrzuje Marek Řihák a skládá komplexní tým hráčů se srdcovým přístupem, naopak například Martin Rokos jde primárně cestou budování týmu divočáků z Divok.

Po několika bezesných nocích u šicího stroje a několika dnech na cestě mezi tiskárnou a domovem je vše připraveno k zahajovacímu turnaji, který se má odehrát 19. listopadu. Když už se začalo s užitím angličtiny v názvu soutěže, první kolo je prezentováno jako Round #1, přičemž na sociálních sítích stvrzuje svou účast téměř dvacet zainteresovaných, což zavdává k domnění, že turnaj bude mít vskutku důstojný ráz.

V den samotného, jak by se řeklo v profesionální soutěži, home openeru už musí vše běžet jak po drátkách. Přijíždím do Kroměříže zhruba čtyři hodiny před vstupem do tělocvičny, vyzvedávám klíče a na základně na Pionýrské louce chystám veškeré propriety do finálního stavu. Feličita si po mírných protestech dává říct a i při venkovních teplotách pohybujících se kol bodu mrazu úspěšně převáží vše potřebné na místo určení.

Během dvou hodin musí být turnaj nachystán, odehrán, sbalen a uklizen. Díky pomoci všech zúčastněných se i přes lehkou počáteční skepsi nakonec daří harmonogram víceméně dodržet a s úderem čtvrté hodiny odpolední dotáčíme poslední rozhovor a hromadně opouštíme prostory ZŠ Slovan. Na základě dílčích výsledků v zápisech se do čela tabulky dostává Lax party, následovaná v pořadí Bishops, Capitals a Divočáky, co je ale důležitější, první turnaj je za námi a deklaruje, že ‘tak nějak to snad půjde’.

Porodní bolesti pilotního kola zkouším zaevidovat a nabídnout progresivní řešení. Přikládám guide pro zapisovatele a časoměřiče, ostentativně informuji, že v bráně musí stát gólman, ne pouze výstroj, kterou tam gólman položí apod. Tentýž večer uveřejňuji dosavadní individuální statistiky a galerii, za kterou patří dík všem, kteří se během dne nebáli uchopit aparát. Pomalu směřuji svou pozornost na další pokračování, když v tom se objevuje zpráva od GM Divok Martina Rokose, zdali by si uspořádání dalšího kola mohli dát v téměř domácím prostředí zdounecké tělocvičny. Přes lehký nesoulad tohoto plánu s prvotní myšlenkou celého projektu, ovšem s vidinou, že i ostatní dělají vše pro zvýšení kvality soutěže, rád souhlasím a sháním všechny, kdo by byli schopni obětovat vůz.

Týden uteče jako voda a máme zde opět KICh, tentokráte již Round #2. Na převozu hráčů, hráček a propriet se tentokráte podílí celá flotila vozidel. Přes celoklubovou nabídku zcela komfortního transportu do Zdounek však mnozí odmítají a s bezbřehou zarputilostí mě s blížícím se turnajem zásobují omluvenkami ve stylu svátek babičky nebo výroční sjezd anonymního kroužku hluchoněmých trumpetistů. To nevadí !

Scházíme se v poněkud prořídlé sestavě a jen se potvrzuje, že vyjet za lakrosem mimo Kroměříž vždy byl, je a bude problém (pozn. red. vzdálenost mezi Kroměříží a Zdounkami je zhruba 10 kilometrů). Své funkci však beze zbytku dostojí systém participujících hráčů a dává zapomenout na kritické názory zlých jazyků, že i bez něj by liga mohla bez problému fungovat. Na hřišti se v průběhu turnaje točí téměř tatáž skvadra hráčů, která pouze mění dresy dle aktuálně reprezentovaného týmu, nicméně vše se odehraje, jak má. Divočtí bohužel nezužitkují výhodu domácího prostředí a končí opět na posledním místě. Pořadí ostatních týmů zůstává taktéž nezměněno.

V návaznosti na druhý turnaj se KICh objevuje dokonce v regionálním tisku a do soupisek týmů si nachází cestu nově příchozí zájemci. Termín dalšího pokračování naší malé ligy se nakonec podaří smluvit na poslední víkend před Vánoci.

Ku příjemnému překvapení organizačního týmu se většina plejerů a plejerek rozhodne v tomto čase vrcholících supermarketových soubojů odložit džber s vanilkovými rohlíčky a zúčastní se turnaje v přátelské sváteční atmosféře. Já si bohužel opomenu aparát, za což jsem patřičně sebenasrán, leč nedá se nic dělat, turnaj musíme odehrát bez vizuálních záznamů.

Po této šestici utkání dochází v dosud neměnné tabulce k první korekci pořadí. Divoky, které prozatím ‘potvrzovaly’ roli papírového outsidera celé challenge se vyburcují k heroickému výkonu a odnáší si z turnaje hnedle 6 bodů za 2 vítězství, což je v konečném pořadí před playoff katapultuje na 3. příčku před Capitals. Složení semifinálových dvojic je tak definováno. Kdy dojde k oněm bratrovražedným soubojům se však zatím neví.

Je tu leden 2012 a po roce se opět roztáčejí kola moravské interkrosové soutěže. Kombinace termínů MIL s termíny zimních boxlakrosových turnajů pak zapříčiňuje, že hledání slotu pro finále KICh začíná být poněkud komplikované. S vypětím všech nervů a sil se však nakonec podaří ukořistit příjemně vyhlížející, jak je již dobrým zvykem, sobotní (!) datum na konci února.

Atmosféra již několik dní před turnajem houstne, týmy se špičkují a vše nasvědčuje spektakulárnímu vyvrcholení onoho několikaměsíčního snažení. Na inkriminovaný den, kdy se má vše rozhodnout, svolávám pro tým Bishops lehké roztrénování na Pionýrské louce, ale když vidím, že se zde, navíc s hodinovým zpožděním, objeví celkem jeden hráč, tuším, že naše domnělé aspirace na mistrovský titul jsou ty tam. Pro tuto sezónu naposled přejíždíme s věcmi z Pionýrské louky na Slovan. Povoz tentokrát zapůjčuje Martin Rábel. Postavit brány, nalepit brankoviště, pustit hudbu z reproduktorů. Vše splněno a jde se na věc. V prvním ‘semíčku’ se proti sobě staví týmy Lax party a Capitals. Přes počáteční úspěch v podobě vítězství Pavla Gorčíka ve střihu, díky kterému zajistil svým borcům, po vzoru NHL v červenomodrých dresech, klíčovou rozehrávku, se s přibývajícími minutami zápasu projevuje interkrosová vyspělost hráčů s fialovozeleným logem s hypujícím deejayem. Výsledek 9:4 posílá Capitals do souboje o 3. místo, Lax party naopak posunuje do role prvního účastníka souboje o mistrovský titul. V druhém semifinálovém klání na sebe naráží Bishops, z jejichž stálého kádru se nakonec na turnaji objevují 3 hráči, děkujeme, a po motivujících výsledcích nedávno minulých nevyzpytatelné Divoky. Vyrovnané utkaní na svou stranu v závěru překlápí v laufu hrající divočáci a nahlas se rozhořívá diskuze, zdali ti pánové nejsou čirou náhodou černým koněm v boji o stříbřící se pohár pro mistra KICh. Bishops nezbývá, než se sklonit před jejich houževnatou koherentní hrou a jít si obratem pinknout o bronzovou placku s Capitals, kde jejich kolosální zmar kulminuje. Po vyloučení frustrovaného asistenta kapitána naráží na svůj limit a nedokážou držet gólový krok s pro místo na bedně si kráčícími Caps, kteří si ohlídají jednoznačný výsledek 9:4.

Dosud přítomní negativně rozpoložení hráči si ve spěchu odchází vyčistit čakry mimo prostory školy a již se nevrací. Jen tak tak, že na místě setrvává alespoň hrstka personálu, jež se stará o bezproblémový chod zápasu, na který se všichni fanoušci již dychtivě těší. Divoky nastupují k utkání v námořnické modři, Lax party volí tradiční dresy arizonské univerzity, jejíž sportovní složky působí pod názvem Wildcats. Začátek zápasu ovládnou divočtí a ujímají se vedení nejprve 1:0, posléze 2:1. Trenér a GM Lax party Marek Řihák však obratem bryskně modifikuje herní systém, jehož efekt se dostaví ještě do poločasu, který končí se skóre 6:3 pro Lax party. V poločase druhém pak už jen červenobílí kontrolují hru a nepřipouští senzaci. Zápas končí výsledkem 10:6 a Lax ‘party’ může začít. Bezprostředně po zápase rychle dopočítávám individuální statistiky a předávám příslušné diplomy. Kanadské bodování ovládne Martin Koubek, o cenu pro nejlepšího brankáře se podělí Jan Hanák a Jiří Dudák. Jako zlatý hřeb ceremoniálu pak do rukou kapitánky Jany Navrátilové putuje ‘putovní’ pohár pro mistra Kroměříže v interkrosu.

Celá soutěž je nonšalantně zapita v nedaleké restauraci, čímž celý pilotní ročník považuji za ukončený. S lehkým časovým odstupem se však bohužel ukazuje, že způsobené křivdy, ať už v rámci hry či posezónní mediální prezentace (regionální tisk, sociální sítě pozn. red.), někteří ne a ne zkousnout. Konec celé pilotní sezóny s pachutí, to nechceš !

O několik měsíců později . . .

S ukončením podzimní tréninkové části 2012 se začínám věnovat plánování dalšího, prvního oficiálního, ročníku KICh. Intro je sestříháno, nové, modernější logo představeno, registrační systém spuštěn. Přes veškerou snahu o propagaci se však přihlašuje pouze 9 zájemců. KICh je tedy pro sezónu 2012 / 13 zrušena. O necelý půl / rok na to všeobecná demotivace dosahuje fatálních výšin a celý projekt je zmrazen úplně.

I kdyby člověk momentálně věřil v iluzorní paralelní svět, v němž mají lidé zájem o interkros, jeví se uspořádání vlastní soutěže v Kroměříži jako naprostá utopie a nic nenasvědčuje, že by tomu mělo být v nejbližších letech jinak.